Jan Zrzavý a Krucemburk

5. listopadu 1890 se Jan Zrzavý narodil v okrouhlické škole, kde byl jeho otec řídícím. O pozemek, na němž byla postavena škola, se dlouhá léta soudily dvě obce - Okrouhlice a Vadín. Proto bývá někdy jako rodiště Jana Zrzavého uváděn též Vadín. Spor o pozemek však nakonec vyhrála Okrouhlice, tedy rodiště malíře je jasně určeno. A přece! "Narodil jsem se v Okrouhlici, ale za svoje pravé rodiště pokládám Krucemburk. Tam žili Zrzaví, příbuzenstvo, které jsem měl rád. I na hřbitově bylo plno Zrzavých, kované železné kříže s nápisy a korálové věnce, ale všechno dnes už zmizelo." To jsou slova malíře Jana Zrzavého, jimiž vzdal hold obci ležící mezi Žďárem nad Sázavou a Chotěboří. Miloval tak silně tento kouzelný kout Vysočiny, odkud pocházeli jeho předkové z otcovy strany, že si přál být tu pochován. Těsně u katolického kostela na návrší nad náměstím je jeho prostý hrob. Jako by malíř chtěl navěky spočinout svým zrakem na malebném náměstíčku, které tak poeticky ztvárnil na svých obrazech z let 1939 a 1959. Náměstí "stavěné do kopečka" tu připomíná motiv dětské stavebnice evokující vzpomínky z umělcova dětství. A právě dětství bylo tím prvotním poutem mezi Janem Zrzavým a Krucemburkem.
V rodné Okrouhlici sice Jan Zrzavý žil se svými rodiči a sourozenci, ale prázdniny trávil u dědečka v nedalekém Krucemburku. V Okrouhlici byl Jan Zrzavý synkem "řídících", chodil v námořnickém oblečku a bydlel ve škole. V Krucemburku byl malý Jan Zrzavý jedním z dětí, které se radovaly z prázdninových her. Nebyl tu spoután společenskou konvencí, v Krucemburku byl volný, jeho fantazie měla svobodu a rozlet. Sám na to vzpomíná slovy: "Krucemburk byl nejhezčí z měst a vesnic, které jsem jako dítě viděl? Dětí v mém věku tam byla hromada, bratranci, sestřenice, rád jsem tam jezdil, Krucemburk byl eldorádo, ráj mých dětských let". Dědeček, otec tatínka Jana Zrzavého - v mládí nazývaný "Krásný Jan" - byl hospodským a sedlákem, na kraji městečka měl zájezdní hospodu "Na špici". Malíř sám vzpomíná na svého dědečka jako na hezkého člověka, který nosil krátký kabát, kulatou vyšívanou čepičku, bafal z fajfky a "vládl" rodině. Babička za ním přišla z Čáslavi z bohatého statku. V malířových vzpomínkách se dále dočítáme:
"Dědečkovi říkali lidé "pane Zerzavý", babičce "paní Zerzavá". Myslel jsem si, jak se v Krucemburku ošklivě mluví. Až mnohem později jsem našel doma na půdě maličké evangelium. Dal je mému otci, když šel na studia, evangelický farář; fara byla naproti "Špici", a tak se obě rodiny stýkaly. V evangeliu bylo vyraženo plastickým razítkem "Jan Zerzavý z Krucemburku" - takhle se tedy ještě psal dědeček a v mladých letech i tatínek. Nevím, kdo první a kdy se začal psát jinak. V rodině se vyprávělo, že Zerzaví původně pocházeli z jižních Čech - ze Rzavého ." Zmíněné evangelium, které malíř zdědil po svém otci, se stalo věrným průvodcem celého malířova života a věčným zdrojem mravní inspirace zasahující umělcovu tvorbu ve sféře duchovní. Toto vše - malířovo dětství i další jeho životní pouť - jako by bylo vtěleno do obou obrazů s názvem Krucemburk. Jako by tato Zrzavého umělecká díla byla pamětliva zářivých barev, které malíři jednou v jeho snu symbolicky přisoudil Leonardo da Vinci. Jako by v obou obrazech umělec prezentoval svůj způsob, jímž umělecky ztvárňuje zobrazované objekty. Na obou obrazech sice každý vidí krucemburské náměstí "do kopečka", ale není to pouhá doslovná realita, je to obraz skutečnosti prodchnuté svátečností a duchem krásy, pokory a lásky. "Neobkresluji však milovaných věcí, ale pohlcuji je a strávím, aby po čase zrodily se z mého nitra věci nové, zplozené ve mně dotekem života - dechem božím." Ani tím však není proces umělcova záměru dokončen. Jan Zrzavý měl na mysli vždy vnímavou lidskou duši, která jeho umění nejen přijme, ale která tuto darovanou krásu bude proměňovat v další hodnoty. Sám o tom říká: "Obraz ožívá v tom, kdo se na něj dívá - síly do něj vložené se obnovují v nekonečných proměnách."
Jan Zrzavý byl šestý z devíti dětí (Vladimír, Zdeněk, Jaromír, Marie, Ludvík, Jan, Jiří, Jarmila a Boleslav). Jeho školní a studentská léta byla poznamenána spíše nezdary než úspěchy; stále byl "vtěsnáván" do profesí (úřednické povolání), které byly jeho srdci cizí.Tento nesoulad přivodil i neshody s otcem. Chápající matka byla pro Jana Zrzavého věčnou jistotou a symbolem dobra. I když se Jan Zrzavý dožil vysokého věku, jeho zdraví bylo v mládí chatrné. Lékaři u něj dokonce v jeho 17 letech diagnostikovali ledvinovou chorobu, kterou označili za smrtelnou. Této téměř tragické situaci mohl Jan Zrzavý "vděčit" za to, že otcova vůle byla oblomena a mladému Janu Zrzavému bylo umožněno dát se cestou umění. Ještě ho však čekalo mnoho útrap, než se jeho životní dráha vyjasnila. V roce 1911 měl Jan Zrzavý jednou zvláštní sen, v němž obdržel zásilku zářivých barev. Adresa odesílatele zněla: Leonardo da Vinci. Jan Zrzavý snu porozuměl po svém - od tohoto momentu věřil, že malířství je mu souzeno.
Osobnost Jana Zrzavého byla svérázná a nenapodobitelná. Byl to přímý člověk, pro něhož krása a pravda byly vždy prvořadé. Za těmito hodnotami šel i za cenu své výjimečnosti a svéráznosti. Čistota charakteru Jana Zrzavého se projevila např. tehdy,když se umělec jako profesor malby a kompozice na Palackého univerzitě v Olomouci s tímto svým postavením rázně rozloučil, jakmile zjistil, že své umělecké přesvědčení nemůže ztotožnit s tehdy požadovaným "socialistickým realismem". Kdysi byla Zrzavému položena otázka: "Mistře, kdy jste se stal sám sebou?" "Někdo je sám sebou po celý život",odpověděl Jan Zrzavý. A opravdu. Tento umělec byl vždy svůj, byl originální svým zjevem, osobností i dílem, byl to "samorost", který už v dětství byl nadán specifickou "nepřizpůsobivostí" k okolí. Vyjadřuje to sám např. těmito slovy: "Ničím se nedat vázat a všeho se odvážit. Nebát se být výjimečný". Jan Zrzavý si byl vědom toho, že onu schopnost být "svůj" si odnesl právě z Krucemburku po svých předcích. Sám o tom říká: "Jestli dobře počítám strýce a tetičky, pak tatínek pocházel ze 13 dětí. A skoro všichni ti Zrzaví, jak jsem je poznal, byli umínění, vzteklí, někdy lakomí, ale byli sví. Ti si nedali říci, ti nepovolili a za peníze nebo jinak si je nikdo nezískal. A všichni se v životě uplatnili ?"
Krajina Českomoravské vrchoviny, ta vrostla umělci do duše. Ovšem zdaleka nemůžeme říci, že by Jan Zrzavý tuto krajinu obdivoval už ve svém dětství. Tehdy v něm vzbuzovala spíše strach. K poznání krásy rodné Vysočiny se umělec propracovával dlouze a nelehce. Sám o tom ve svých vzpomínkách píše: "Kdybych si měl zvolit, kde bych se narodil, nebylo by to nikde tady (na Vysočině). Nemůžu říct, že by se mi ta krajina nelíbila, ona je hezká, ale není malířská. Syrové barvy má, zelená je zelená, černá je černá, modrá je modrá a jiná barva tu snad ani není. Smutné je to všechno. Je to tragická krajina. Tady ve mně vznikl už v dětství pocit, sugesce, že Čechy jsou země, která nemůže být šťastná. Ale člověk si nevybírá místo, kde přichází na svět. A do krajiny se promítá stav duše."
Při svých pobytech v cizině si Jan Zrzavý oblíbil Francii a Itálii, kde jeho malířský zrak byl v neustálém stavu okouzlení: "... pastelové trávníky, purpurový vřes, zářící květiny, svítící skály, moře objímající zemi; vše volné, širé, zářící úsměvem". Vedle takovéto zářící krásy je skromná krajina Vysočiny ve zjevné nevýhodě. A přesto Jan Zrzavý dospěl k hluboce procítěnému obdivu k ní. Byla to duchovnost Zrzavého malby, která vtiskla jeho obrazům z Vysočiny vyšší smysl. Jeho Krucemburk, Žďár na Moravě, Dvůr v Kácově, Vadínská pazderna a další - to jsou krajiny bez lidí, krajiny, do nichž se umělec hluboce vnořil, v nichž byl "sám s živly a s Bohem", krajiny, "kde slyšel míjet čas". Přestože Jan Zrzavý pobýval často v cizině, na Vysočině byl doma; z ní vzešel a zůstal jí věrný. Prostřednictvím své umělecké tvorby dospěl k hlubokému poznání, že krajina je schopna člověka zušlechťovat a utvářet, že krajina v sobě nese i své ovzduší mravní - jak to vyjádřil kdysi F.X.Šalda při pohledu na obrazy J.Zrzavého. Mravní sféra byla významným fenoménem v procesu tvorby Jana Zrzavého. Bohumil Kubišta, přítel mladého Jana Zrzavého, píše v jednom ze svých dopisů: "Vaše obrazy jsou dílem ducha." Sám umělec dospěl svým dílem k tolikrát ověřené pravdě, že všechno, co je opravdové, hluboké, pravdivé a čisté, je v konečné fázi velmi jednoduché. Je to zřejmé především z jeho díla i z jeho slov: "Bože, dej mi odvahu být malířem chudým, chudého ducha a chudých prostředků - ať tyto obrazy jsou znalci odmítány třeba, ale ať je v nich tato neskonalá, prostá krása, jíž mohou rozuměti jen děti, lidé čistého srdce a ti, kteří Tebe nade všechno milují".
V roce 1939 píše Jan Zrzavý ze své milované Francie: "Pokud má země byla svobodná a vzkvétající, mohl jsem žít podle svých přání a osobních potřeb. Když však je opuštěná, když umírá, je mou povinností sdílet s ní její osud; přežít - nebo s ní zemřít. Sbohem, Francie!" I když měl Jan Zrzavý ve Francii dům, ateliér, bohatou malířskou inspiraci, dobré přátele (např. Bohuslava Martinů), vrací se do své vlasti. "Miluji svou vlast. Jsou na ní místa, kde bych chtěl pokleknout a líbat zemi... myšlenka, že bych ji musel opustit navždy, žíti stále, zemříti a býti pohřben ne v ní, je mi nepředstavitelná a nesnesitelná".
V krucemburské obecní kronice je možno najít zajímavou zmínku o tom, jakým originálním způsobem si Jan Zrzavý vybíral místo pro svůj poslední odpočinek na hřbitově, na návrší nad krucemburským náměstím, těsně u katolického kostela. Není to jen krucemburská kronika, která hovoří o malíři Janu Zrzavém, ale jsou to i nenápadné momenty všedního krucemburského života, které bezděčně svědčí o tradicích rodu Zrzavých. V domě bývalého zájezdního hostince "Na špici", který patřil dědečkovi Jana Zrzavého, už hostinec dávno není. Tradice však přežívá v jazyce zdejších lidí - rodině Zrzavých, pocházející z tohoto domu, se dodnes mezi místními říká u "Špických" - dle bývalého názvu hostince. Zrzavých je totiž dodnes v Krucemburku mnoho, proto se musí rozlišovat různými přízvisky.
Donedávna bylo možno zaposlouchat se do vyprávění umělcových okrouhlických příbuzných - pana Jana Zrzavého, malířova synovce, a paní Libuše Langpaulové, Mistrovy neteře. Oba hovořívali o svém strýci jako o člověku přímém, originálním a svérázném. Připomínali jeho smysl pro pořádek a čistotu i jeho zálibu ve vaření, jeho nevšední zaujetí pro šití na panenky v dětských letech a také jeho roztržitost při věčném hledání klíčů ve stáří. Také vzpomínali na strýcovy pravidelné nedělní cesty do kostela v Krásné Hoře, na jeho zálibu v hudbě Bohuslava Martinů a Leoše Janáčka a na jeho neskonalé okouzlení poezií Julia Zeyera (i bambusová hůl zdobená slonovinou, kterou měl malíř ze Zeyerovy pozůstalosti, měla pro něj důležitost téměř dojemnou). Paní Langpaulová hovořívala zasvěceně o době, kdy vznikala kniha "Chvilky s Janem Zrzavým", jejímž autorem byl její manžel Ladislav Langpaul. Pan Jan Zrzavý z Okrouhlice se věnoval s velkou láskou a s nevšední důkladností sestavování rodokmenu rodu Zrzavých. Tito dva malířovi příbuzní už bohužel nejsou mezi živými. Jejich myšlenkový vklad však žije v činnosti Společnosti Jana Zrzavého, která v Krucemburku od října roku 1993 působí a u jejíhož vzniku oba jmenovaní stáli.
Společnost Jana Zrzavého (SJZ) uskutečnila ve spolupráci s Obecním úřadem Krucemburk a za podpory dalších institucí svůj dlouhodobý záměr: vybudovala Pamětní síň Jana Zrzavého. Ta byla v rámci 2. ročníku Krucemburského kulturního léta v červnu 2002 v budově Obecního úřadu Krucemburk slavnostně otevřena. Tento kulturní počin byl umocněn vernisáží výstavy obrazů a ilustrací V. Truhlářové a V. Císařovské. Obě akademické malířky jsou pokračovatelkami malířské tradice rodu, z něhož pocházel Jan Zrzavý (jsou spjaty příbuzenskými vztahy s rodinou matky Jana Zrzavého). Pamětní síň Jana Zrzavého, nacházející se na spodním okraji krucemburského náměstí, je lákavá zejména pro turisty se zájmem o kulturní pozoruhodnosti. Trvalým záměrem SJZ je nejen stále prohlubovat retrospektivní pohled směrem k osobnosti, k dílu a k době Jana Zrzavého, nýbrž uskutečňovat průběžně kulturní akce, které by vyjadřovaly puls současnosti. SJZ pořádá pravidelné výstavy současných umělců.
Léta 1890 a 1977, vymezující život Jana Zrzavého, v žádném případě však neohraničují působnost jeho umělecké tvorby. Dílo Jana Zrzavého bývá označováno jako "lyrismus" dvacátého století. Lyrismus, to je snad právě ta hodnota, které je nám i dnes - ve století 21. - tolik zapotřebí. Básník Jaroslav Seifert, nositel Nobelovy ceny za poezii, jednou napsal Janu Zrzavému: "Svátečnost věcí a světa je jedním z milostných znaků Vašeho umění. Vždyť právě tato svátečnost je to, co hledáme, tápajíce po štěstí". Jan Zrzavý sám si přál, aby mohl rozdávat lidem krásu ve všech jejích proměnách, jak to vyjádřil ve své básni z roku 1918 "Dionýsos": "Krásu a zdraví slunečného boha vnesl bych na chvilku v otrávená srdce". Umělecký odkaz Jana Zrzavého naplňuje smysl těchto jeho slov a je pro vnímavé duše opravdovým zdrojem krásy, líbeznosti, vnitřního světla, pravdy a neustálého duchovního obohacování. Krucemburk - jako jeden z inspiračních zdrojů umělcovy tvorby - snad na tom nese také svůj nemalý podíl.

(Jitka Měřinská, 2003)