130. výročí narození Jana Zrzavého
130. výročí narození Jana Zrzavého
v připomínce Společnosti Jana Zrzavého, z. s.
Je prapodivná doba, snáší se nad námi mrak koronavirové pandemie. Mnozí propadají depresím, jiní si naopak namlouvají, že vlastně o nic nejde, další zase protestují proti všem protipandemickým opatřením a zdravé jádro našich odborníků tvrdě pracuje proti šíření nákazy a s nasazením vlastního zdraví pečuje o těžce nemocné.
Je nyní ten pravý čas na oslavná výročí? Je nyní čas pro kulturní témata? Nevím. Můj smysl pro vnitřní rovnováhu mi však říká, že právě v této rozporuplné době je nám zapotřebí uchovávat kontinuitu všeho, co bez ohledu na jakékoliv těžkosti je nám všem společné – a to je snaha uchovávat si kulturní sounáležitost, ať už v jakémkoliv slova smyslu. Umění tvoří významnou součást kultury a navíc je schopno podpořit v člověku jeho dobré stránky. Tak tedy směle do úvahy z oblasti umělecké.
Pozastavení první – v Okrouhlici
5. listopadu 1890 se v okrouhlické škole narodil Jan Zrzavý jako šestý z devíti dětí tamějšího řídícího učitele Jana Zrzavého, zvaného Hanuš, a Vilemíny Zrzavé, rozené Kaizlové. Tichý chlapec, vyrůstající pod přísným zrakem svého otce a obklopen mateřskou láskou své chápající matky, si spřádal právě v tomto svém rodném domě všechny své počínající umělecké i hluboce lidské sny. Loutkové divadlo, kouzelná příroda v Posázaví, vysněné pohádky o vodní, nebeské i podzemní říši, první ilustrace k pohádce Zlatý déšť – to vše se mi vybavuje při pohledu na budovu staré okrouhlické školy, která ještě donedávna sloužila svému původnímu účelu. Nyní už stojí v Okrouhlici krásná nová školní budova – novodobá chlouba Okrouhlice. Stará škola by se tedy mohla stát dle dlouhodobých předpokladů a přání kulturní veřejnosti stánkem kultury připomínajícím život a dílo vzácného rodáka. Byla by to tedy další, v tomto případě historická chlouba Okrouhlice, cennost, kterou nemá každá obec! Žel, není tomu tak. S lítostí hledím na rodný dům Jana Zrzavého, který se dle rozhodnutí obce má stát skladištěm a objektem kancelářského zázemí zdejší sklárny. Je to k nevíře! Já míním psát oslavná slova k výročí Mistra, kterého si váží kulturní veřejnost u nás i ve světě – a zatím mi tu v Okrouhlici hořknou slova u úst. Škoda přeškoda...
Jan Zrzavý: Okrouhlice, 1960, Galerie výtvarného umění v Chebu
Jan Zrzavý měl svou rodnou Okrouhlici tak rád, že se tu ve svém pozdním věku usadil k sezónním pobytům. Však je tu hodně pamětníků, kteří na Mistra s láskou vzpomínají a váží si jeho obrazů, které tu vznikly, zejména těch, jež vypodobňují malířovu rodnou vesnici. Slavný obraz Okrouhlice z roku 1960, který maloval Jan Zrzavý jako sedmdesátiletý, je chloubou Galerie výtvarného umění v Chebu.
Pozastavení druhé – v Krucemburku
Náměstí „stavěné do kopečka“, důvěrně známé z obrazů Jana Zrzavého, nese Mistrovo jméno. Nad náměstím se tyčí kostel a pod kostelní věží spí svůj věčný sen Jan Zrzavý. Vybral si toto místo sám. I v obecní kronice je o tom záznam. Snad proto tu chtěl být pochován, že Krucemburk byl „eldorádem jeho dětských her“, Krucemburk byl radostným místem, kde Jan Zrzavý jako malý chlapec trávíval prázdniny u svého dědečka Jana Zrzavého, nazývaného „Krásným Janem“. Bylo už těch Janů v rodě Zrzavých dost, proto se museli rozlišovat. Malý Jan Zrzavý tehdy ještě netušil, že on, také Jan, nebude v dospělosti žádné přízvisko potřebovat, protože svým malířským uměním bude jednoznačně rozpoznatelný od všech ostatních Janů.
Na náměstí Jana Zrzavého má v budově Úřadu městyse Krucemburk své sídlo také Společnost Jana Zrzavého, jejíž členská základna je však celorepubliková. V budově je rovněž Pamětní síň Jana Zrzavého, která je hojně navštěvována turisty. Společnost Jana Zrzavého vyvíjí už od roku 1993 bohatou osvětovou činnost v podobě besed, přednášek, publikačních aktivit i různých komponovaných pořadů a divadelních představení. Zejména jevištní koláž s názvem „Kouzelník, který uměl namalovat duši“ se zapsala do paměti návštěvníků na mnoha místech republiky.
Stanislav Michek v roli Jana Zrzavého
Celkem 26 představení bylo odehráno. Titulní roli ztvárnil ochotnický herec pan Stanislav Michek tak přesvědčivě, že za ni obdržel Cenu města Chotěboře. Od roku 2010 jsme hráli představení v Krucemburku, Okrouhlici, Hlinsku, Praze, Ostravě, Olomouci, Hradci Králové, ve Vodňanech a na mnoha a mnoha dalších místech. Žel, letos v létě pan Stanislav Michek k naší velké lítosti zemřel. Jeho role Jana Zrzavého, kterou pokládal za svou roli životní, se stává už jen nezapomenutelnou vzpomínkou.
Naším vkladem k uctění 130. výročí narození Jana Zrzavého je knížka „Jeníkovy pohádky“, kterou letos vydala Společnost Jana Zrzavého.
Jeníkovy pohádky s ilustracemi dětí z malířovy rodné Vysočiny
Málokdo ví, že Janu Zrzavému vydalo roku 1920 nakladatelství Aventinum jeho knížku „Jeníkovy pohádky“. Jsou to ohlasy jeho dětských snů v podobě deseti pohádek. Přestože byl Jan Zrzavý označován jako „dvorní ilustrátor Aventina“, své pohádky tehdy vypravil do světa bez ilustrací. Nyní vycházejí Jeníkovy pohádky s ilustracemi dětí z malířovy rodné Vysočiny. Obrázky vzešly z výtvarné soutěže „Po stopách Jana Zrzavéhoˮ, kterou pořádá už od roku 2004 Společnost Jana Zrzavého a ZŠ Krucemburk. Knížka měla být slavnostně prezentována v obřadní síni v Krucemburku a dále měla být uvedena na 30. Podzimním knižním veletrhu v Havlíčkově Brodě. Nestalo se tak. Samozřejmě chápeme protipandemická opatření. Knížka tu však je a dál si bude žít svým životem. Pro návštěvníky Pamětní síně Jana Zrzavého v Krucemburku bude dostupná. Odkaz Jana Zrzavého nežije výhradně v galeriích a výstavních síních, ale má své pevné místo v malířově rodné Vysočině.
Pozastavení třetí – prozářené kouzlem malířovy duše
Jan Zrzavý byl mistrem výtvarné zkratky, která mu umožňovala zacílit svou tvůrčí invenci přímo k jádru věci. Jak výmluvný je např. jeho autoportrét s názvem Stařec z roku 1970. Tehdy bylo malíři osmdesát let.
Jan Zrzavý: Stařec (Autoportrét), 1970, Národní Galerie v Praze
Z tohoto uměleckého skvostu, který zdobí sbírky Národní galerie v Praze, jako by k nám hleděl Jan Zrzavý už odněkud zdáli, z druhého břehu. Vysílá k nám pohled zamžený, ale nanejvýš vědoucí, pohled starce, který si uchoval horoucnost žití a obohatil ji moudrým nadhledem. Úspornost výrazových prostředků jako by upozorňovala na to, že s cennostmi se neplýtvá. Na obraze není nic nadbytečného, ale také tam nic nepostrádáme. Vše dýchá vnitřní harmonií, která je lidskému nitru tolik potřebná. Malířův pohled nese výraz vyrovnanosti, prostoty, vnitřního jasu, lidského tepla a zjevné nadčasovosti. Z obrazu vyzařuje hluboká moudrost stáří, s níž výstižně souznějí malířova slova napsaná 16. 7. 1962 v Okrouhlici:
„V stáří se člověk jinak dívá na věci života, ví už, co je bezcenné a zač utrácet síly je škoda, co je hodnotné a co stojí za milování a dobývání. Nemá již času na pokusy a omyly. Nechce již být zklamán, musí již najisto uchopit pravdu. Tak i já, blíže se odchodu do věčnosti, shledávám, že smysl a cíl života, nejvyšší jeho moudrost a pravda jest: Krása, krása, krása! Pod všemi formami, pod všemi jmény! Ona je oním Královstvím božím, které je v nás, které máme hledati.“
Tolik slova samotného Jana Zrzavého. Připadá mi, že vyjadřují vše, co může naplňovat obsah moudrého životního kréda.
Dr. Jitka Měřinská
Společnost Jana Zrzavého, z. s.