130. výročí narození Jana Zrzavého
K připomínce 130. výročí malířova narození připravuje SJZ kulturní akce, o nichž budeme průběžně informovat.
Jana Zrzavého pojilo pevné přátelství s hudebním skladatelem Bohuslavem Martinů, jehož 130. výročí narození připadá rovněž na rok 2020.
Jan Zrzavý a Bohuslav Martinů
Přátelství umělecké a lidské
U příležitosti letošního 130. výročí narození dvou přátel z Vysočiny - Jana Zrzavého
(*5. 11. 1890) a Bohuslava Martinů (*8. 12. 1890) si příznivci české kultury připomínají tato dvě jména. Mezi oběma těmito čelnými představiteli české i světové kultury 20. století lze rozpoznat mnohé styčné body v oblasti umělecké i lidské. Snad právě tyto podobnosti tvořily dobrý základ pro jejich pevné přátelství.
Jan Zrzavý a Bohuslav Martinů, Francie
Oba umělci byli narozeni r. 1890 na Vysočině. Rodiště obou nesou znaky jisté výjimečnosti. Poličská věž – jako místo zrození B. Martinů - už udivuje tímto faktem sama o sobě. V dnešní době by se takováto mimořádnost, jež ozvláštnila Bohuslavovi Martinů jeho příchod na svět, mohla přihodit už málokomu. Jan Zrzavý, ten zase po celý svůj život neměl jasno, zda byla jeho rodištěm Okrouhlice nebo sousední Vadín. Školní budova, kde se jako synek řídícího učitele narodil, stála na pozemku, o který se radní obou sousedících obcí průběžně „přetahovali“. A tak škola patřila jednou k Okrouhlici, jindy zase k Vadínu.
Oba umělci z Vysočiny vzešli a přestože jejich životní pouť vedla vzdálenou cizinou, jsou také oba na Vysočině pochováni. Tento úmysl sice nebyl přímočarý, ale nakonec tomu u obou osud tak chtěl. Na poličském hrobě Bohuslava Martinů i na krucemburském hrobě Jana Zrzavého lze spatřit stopy Francie – země, v níž se utvářelo ve 20. a 30. létech 20. století krásné přátelství obou umělců. Společně se skladatelem sní svůj věčný sen v Poličce také jeho francouzská manželka Charlotta. Náhrobek Jana Zrzavého v Krucemburku byl zhotoven dle návrhu samotného malíře jako výraz inspirace jeho tolik milovanou a malířsky prožívanou Bretaní.
V životě i v díle B. Martinů i J. Zrzavého zaujímala výsadní postavení jejich láska k vlasti – nikoliv však sentimentálně nebo formálně proklamovaná, nýbrž niterně prožívaná u vědomí poznané krásy jak ve vlastní domovině, tak i v cizích zemích. Jan Zrzavý to sám vystihl těmito slovy: „Právě že jsem žil mnoho v cizině, uvědomil jsem si mnohem více svoje češství... rozpoznal jsem, co je v nás a ve mně bytostně české, co přijaté a co napodobené a jalové.“
Když Bohuslav Martinů skládal svou kantátu Otvírání studánek, kouzelné dílo, které se rázem vlilo do srdce národa jako tekuté stříbro, psal svému příteli do Poličky: „Něco o naší Vysočině, něco věčně pravdivého, na čem je možno spočívat s jistotou; to je ono tajemství, jež jsem si odvezl do ciziny od nás, to je víra v člověka, nezlomná víra.“
Jan Zrzavý i Bohuslav Martinů často měnili místa svého pobytu, zejména manželé Martinů bývali jako „tažní ptáci“. Avšak paralelně s touto životní proměnlivostí neustále tíhli k domovu – ke své životní konstantě. Ať to bylo kdekoliv, museli mít oba umělci pevný středobod, o nějž bylo možno se opřít a jemuž bylo možno věřit. U Zrzavého to byly památné věci po jeho milované mamince (např. džbánečky, ubrusy, památníček, jednotlivé kusy nábytku) a také jeho nerozlučitelné dřevěné loutky z dětství. Bohuslav Martinů - kromě obrázku poličské věže a odznáčku českého lvíčka, který zdobil klopu jeho saka, bytostně potřeboval mít nablízku svůj klavír, jímž mohl vyzpívat to, co cítil, tedy i svůj vztah k domovu. Paní Charlotta o tom píše ve svých vzpomínkách takto: „...veledůležité pro něj bylo mít klavír na dosah ruky, klid k práci a nemuset se starat o praktické denní záležitosti...“ Janu Zrzavému i Bohuslavovi Martinů byla také blízká láska ke květinám, které vnímali téměř jako pozdrav z domova. Chvíle, které při svých pobytech ve Francii společně trávili na zahradě, byly pro ně duchovní vzpruhou a zdrojem inspirace.
BM_JZ_CH_zahrada.JPG)
Charlotta Martinů, Bohuslav Martinů a Jan Zrzavý, Francie
U Bohuslava Martinů i u Jana Zrzavého se projevovalo jejich nadání už v dětství. Z poličské věže zvučela hudba malého houslisty a v okrouhlickém rodinném pokoji vznikaly obdivuhodné dětské ilustrace k pohádkám. Ve školách to však bylo jiné. Tam se jim nedařilo. Bohuslav Martinů „byl propuštěn z konzervatoře pro nenapravitelnou nedbalost“ a Jan Zrzavý „byl propuštěn z uměleckoprůmyslové školy pro špatnou docházku a divoké malování.“
Navzdory školní neúspěšnosti a díky jejich vnitřnímu ustrojení, osobní odvaze, poctivosti, samostudiu a cílevědomosti vyrostli z obou velcí umělci, které ocenil celý národ. Jak moudře vyznívají slova Bohuslava Martinů, která později napsal do poličské školy, nesoucí jeho jméno: „Nic není nedostižného, chceme-li to doopravdy a máme-li trpělivost toho dosíci...neodsuzujte žáka, který ihned neprojeví schopnost, mladá duše je plná problémů a záhad... je mnoho věcí a zvláště v hudbě, které žák musí nalézt sám.“ A tak slovy samotného skladatele můžeme směle říci, že pro Bohuslava Martinů stejně jako pro Jana Zrzavého opravdu nic nebylo nedostižného, protože to chtěli doopravdy a měli trpělivost toho dosíci. Podobně k nám promlouvají i slova Jana Zrzavého: „Ničím se nedat vázat a všeho se odvážit...“
Umělecké dílo Bohuslava Martinů i Jana Zrzavého bylo samovolně přijímáno národem, ale státní mocí bylo často znevažováno. Fašisté se např. dívali na obrazy Jana Zrzavého jako na „zvrhlé umění“. Komunistický totalitní režim zase nenacházel ani v hudbě Bohuslava Martinů ani v obrazech Jana Zrzavého onen proklamovaný socialistický realismus. Přesto však umění bylo hlavním životním posláním obou těchto umělců. Jan Zrzavý o tom napsal: „Falešné skromnosti neuznávám. Mé umění je podstatou, jediným důvodem a chtěním mého života, jím trvám i padám.“ Dílo Bohuslava Martinů a Jana Zrzavého nelze jednoznačně zařadit do žádného přesně vyhraněného uměleckého směru. Jan Zrzavý se sice „dotkl“ např. kubismu, surrealismu a Bohuslav Martinů byl ovlivněn hudbou Pařížské šestky, Igorem Stravinským a novoklasicismem, ale přesto zůstávají oba umělci „sví“. Jejich umění je nezaměnitelně „zrzavovské“ a „martinůovské“.
Pro oba umělce byla typická jejich tvůrčí všestrannost. Bohuslav Martinů pěstoval všechny formy hudebního umění – píseň, komorní hudbu, symfonii, koncert, operu, balet, kantátu, oratorium. Jan Zrzavý byl malířem, grafikem, ilustrátorem i scénografem.
Oba umělci měli plaché povahy, které se však vyznačovaly nezaměnitelnými specifickými kontrasty. U Bohuslava Martinů to byl např. vyhraněný smysl pro zdravou ironii a u Jana Zrzavého jeho občasná sveřepost, zděděná snad po jeho krucemburských předcích. Jaromír Zemina charakterizoval Jana Zrzavého velmi výstižně jako „samotáře milujícího lidské společenství“. Paní Charlotta psala o „něžném srdci přítele Zrzavého“, když jednou prodal obraz, aby jí mohl poslat peníze na cestu z Paříže do Čech. Bohuslava Martinů rovněž vystihují citlivá slova paní Charlotty: „Vždy bral ohledy na jiné, nebyl schopen hrubého nebo násilného gesta nebo slova... byl velmi skromný...“
Velké přátelství mezi Janem Zrzavým a Bohuslavem Martinů se vyvinulo až v průběhu 20. a 30. let ve Francii. Hloubku tohoto přátelství snad kromě korespondence a fotografií dokladuje i ta skutečnost, že Jan Zrzavý daroval novomanželům Bohuslavovi a Charlottě Martinů k jejich svatbě roku 1931 jednu z verzí svého slavného obrazu Milosrdný samaritán. Bohuslav Martinů zase do partitury své kantáty Kytice vepsal věnování Janu Zrzavému. Když se po Mnichovské zradě Jan Zrzavý vrátil do své vlasti a manželé Martinů následně emigrovali do USA, osobní kontakty sice byly znemožněny, ale přátelství trvalo. V tom byli oba umělci setrvalí. V prosinci 1948 píše Bohuslav Martinů z New Yorku Janu Zrzavému: „Myslíme na Vás často a zvláště v posledních dobách; málokdo od nás píše, a tak víme též velmi málo. Co stále děláte? Učíte v té Olomouci? Co malujete? Potřebujete barvy nebo kafe? Litovali jsme, že jste nemohl přijet. Mohli jsme si požvanit...“ Smutný přídech má dopis, který psal Bohuslav Martinů v květnu roku 1959 Miloši Šafránkovi a v němž je zmínka o Janu Zrzavém: „Vyřiď Zrzavému, že je velká možnost, že budeme okolo 26. září také v Benátkách, paní Weber tam hraje můj koncert a tak je naděje, že nás vezmou s sebou, tak bychom se moc těšili na setkání s tím starým fousatým...“ 28.8.1959 však zasáhl osud – Bohuslav Martinů po těžké nemoci zemřel. Přátelství však žilo svým způsobem dále. Jan Zrzavý byl věrným průvodcem paní Charlotty při všech jejích pozdějších pobytech v Čechách – ať už šlo o pietní akt v Poličce roku 1959 nebo o jmenování paní Charlotty čestnou občankou Poličky v roce 1975 či o založení Společnosti Bohuslava Martinů v roce 1977. Při jedné z těchto návštěv také paní Charlotta, velká milovnice květin, přivezla Janu Zrzavému kytici růží. Nebyla to však ledajaká kytice! Byly to květy doslova symbolické. Jan Zrzavý o tom r. 1975 novinářům pověděl toto: „To mně dovezla paní Martinů ze své zahrádky ve Vieux Moulin, vesničky u Paříže, kde teď paní Charlotta bydlí, česky je to Starý Mlýn. A věříte, že ty růže pocházejí vlastně z mých keřů? Když jsem si před léty postavil v Paříži domek, hned jsem si taky koupil růže a začal je pěstovat. Ale nedařily se mně, skomíraly. Byl jsem z toho tenkrát moc smutný, ale nevěděl jsem, co s nimi mám dělat. Pak byl u mě jednou na návštěvě Bohuslav Martinů s paní a já jsem si jim postěžoval, jak se mi pěstování růží nedaří. Oni se mi nabídli, že je přesadí na zahrádku ve Starém Mlýně. Tam se růžím dařilo, krásně rostly i kvetly. A vidíte, kvetou tam dodnes. To už je let!“
Jan Zrzavý a Charlotta Martinů, Praha
Dílo Bohuslava Martinů a Jana Zrzavého stále žije. Jejich umělecké poselství jde přes generace, překračuje století. Snad je to proto, že jejich umělecká tvorba byla a stále je moderní, ale současně i hluboce oduševnělá. Zdá se, že tato kombinace je velmi životaschopná. Zájem kulturní veřejnosti o dílo Bohuslava Martinů a Jana Zrzavého nejenže trvá, ale má vzestupnou tendenci. Je zajímavé, že ani jeden ze jmenovaných umělců se ve své době nestaral o to, aby se zavděčil moderním trendům, nezajímal se o estetické diskuse, nýbrž poctivě tvořil a byl „svůj“. Jan Zrzavý tuto skutečnost vysvětloval krásnou myšlenkou svého oblíbeného literáta Julia Zeyera: „Dílo umělce vyrůstá ze samých hlubin jeho bytosti, a ježto nutně je dítětem své doby, nemůže býti nemoderním…“
Duchovní rozměr umělecké tvorby Jana Zrzavého a Bohuslava Martinů je snad tím nejvýznamnějším styčným bodem obou zmíněných osobností. Jana Zrzavého v tomto smyslu velmi výstižně charakterizoval někdejší majitel nakladatelství Aventinum Otakar Štorch-Marien, když řekl, že Jan Zrzavý je „kouzelník, který umí namalovat duši“.
Když Bohuslav Martinů roku 1959 umíral, paní Charlotta řekla tiše knězi, který byl také přítomen v nemocničním pokoji: „Jsme oddáni jen na radnici, nikoliv církevně.“ A ještě před tím, než bylo manželství Bohuslava a Charlotty Martinů dodatečně v nemocnici posvěceno také církevně, odpověděl kněz paní Charlottě: “Madam, muž, který složil ״Gilgameše״, má právo na nebe...“
Slavnostní otevření Památníku Bohuslava Martinů v Poličce r. 1973 (Jan Zrzavý v 1. řadě)
I když hudební dílo Bohuslava Martinů a malířský odkaz Jana Zrzavého si přisvojil celý náš národ a v jistém slova smyslu i celý svět, naše Vysočina, ta ví o těchto dvou přátelích své. Ta ví, že jejich srdce patřilo právě jí.
PaedDr. Jitka Měřinská
Společnost Jana Zrzavého